Každý rok se z těchto rostlin do vody dostává obrovské množství odumřelé biomasy. Její rozklad spotřebovává kyslík, zrychluje hnilobné procesy a uvolňuje živiny zpět do vodního prostředí. V důsledku toho dochází k rychlejší eutrofizaci, šíření sinic a celkové degradaci ekosystému. To, co má krátkodobě přínos pro jeden druh, se dlouhodobě stává zátěží pro další druhy jako jsou ryby, ptáci, vodní bezobratlí a v neposlední řadě i lidi.
Dalším zásadním a přehlíženým problémem je ztráta retenční a detenční kapacity vodního tělesa. Každý hektar zarostlý rákosem a dalšími rostlinami znamená hektar, kde už není otevřená vodní hladina. Pokud např. z 90 hektarů nádrže máme 30 hektarů zarostlých, jde o dramatickou ztrátu prostoru, který mohl zadržovat vodu. Nyní se do nádrže vejde podstatě méně vody, rychleji odtéká, a tím se zvyšuje i riziko povodní nebo naopak nedostatku vody v suchých obdobích.
Abychom si to dokázali představit konkrétně, uveďme orientační čísla:
1 ha rákosu vyprodukuje ročně cca 10 tun sušiny. V této biomase je obsaženo cca 150 kg dusíku a 20 kg fosforu.
Pokud je tedy zarostlých 30 ha (např. z 90ti hektarové nádrže), jedná se již o 300 tun biomasy, v níž je ukryto přibližně 4,5 tuny dusíku a neuvěřitelných 600 kg fosforu.
Pokud by zarostla celá plocha 90 ha, znamená to obrovských 900 tun biomasy ročně, a s ní 13,5 tuny dusíku a 1,8 tuny fosforu, které se postupně rozkladem vracejí zpět do vody.
Tím ovšem příběh nekončí. Většina této biomasy nekončí pouze „jednou“, ale postupně se vrství v sedimentech. Každý rok tak přibude nová vrstva, která se ukládá na dně, a kdy se z těchto vrstev desítky let zpětně uvolňují živiny zejména fosfor. V anaerobních podmínkách dna navíc vznikají toxické plyny (sirovodík, metan, amoniak), které ještě více zhoršují životní podmínky pro faunu a flóru.
K tomu všemu si ještě musíme připočítat jednu významnou složku, kterou je spadané listí z listnatých stromů, které lemují ve většině případů vodní ekosystémy. Tyto porosty sice působí přírodně a atraktivně, ale každý podzim dodávají do vody další stovky tun organického materiálu. Stromy rostoucí přímo na březích mají díky vlhké půdě ideální podmínky a vytvářejí velké listové plochy a spadané listí se rozkládá stejným způsobem jako rákos či lekníny, spotřebovává kyslík a spoluvytváří vrstvy sedimentu, čímž uvolňuje další živiny. Vodní těleso je tak zatěžováno z mnoha stran. Jak z vody samotné, tak i z přilehlých břehů a lesů.
A to stále ještě není vše
Do vodních nádrží a rybníků se každoročně dostává i další zátěž z okolí:
- splachy z polí, luk a pastvin nesou hnojiva, výkaly, pesticidy, organické zbytky a jemné částice půdy, prach a atmosférické spady. Praktická zjištění uvádějí, že na 1 ha vodní plochy může za rok sednout 20–50 kg prachu, který rovněž obsahuje dusík, fosfor a koktejl mnoha dalších prvků jako je odrol pneumatik, brzdového obložení apod. Městské a silniční splachy přidávají oleje, soli, mikroplasty i těžké kovy.
Výsledkem je komplexní zátěž, která se skládá z několika vrstev:
- ročně narůstající biomasa rákosu a vodních rostlin,
- zásoby živin a organiky uložené v sedimentech minulých desetiletí,
- spadané listí, splachy a prach z okolní krajiny.
Každá z těchto složek sama o sobě značí velký problém. V součtu ale vytvářejí kritickou zátěž, která rychle snižuje kvalitu vody, ničí rovnováhu celého ekosystému a dramaticky omezuje retenční schopnost nádrží, ale i kvalitu vody.
Skutečná ekologie proto nemůže znamenat „nedělat nic“. Naopak znamená aktivně pečovat a snažit se o vytváření rovnováhy, která je zásadní pro každý živý organismus bez rozdílu. To zahrnuje pravidelnou regulaci vodní vegetace, odstraňování přebytečné biomasy, práci se sedimenty a rozumnou údržbu břehů. Jenom tak dokážeme zajistit, aby naše vodní plochy zůstaly zdrojem života, nikoliv pomalu se rozpadajícími zásobníky problémů a sedimentačními nádržemi.